Bitva u Fulfordu

Bitva u Fulfordu
	konflikt: Vikinská invaze do Anglie
	Bitva u Fulfordu zachycená v manuskriptu Life of St Edward the Confessor Matthewa Parise, 13. století
Trvání	20. září 1066
Místo	nedaleko Yorku
Souřadnice	53°55′52″ s. š., 1°4′12″ z. d.
Výsledek	norské vítězství
Změny území	Norové obsazují Fulford a po něm následuje York
Strany
Norské království Orkneje; Ostrovy; angličtí povstalci	Anglické království hrabství Northumbrie; hrabství Mercie;
Velitelé
Harald III. Sigurdsson; Tostig Godwinson	Edwin z Mercie; Morcar z Northumbrie
Síla
10 000 celkem 6 000 tisíc mužů (odhad); 4 000 tisíce mužů střežilo lodě (odhad);	5 000 mužů (odhad) 3 000 z Northumbrie; 1 800 z Mercie;
Ztráty
900 mužů (odhad); (9 000 mužů poté přišlo k Stamfordu)	750 mužů (odhad)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Fulfordu se odehrála 20. září 1066 u města York. Střetla se zde vojska norského krále Haralda III. Sigurdssona zvaného Hardrada a dvou hrabat anglosaské Anglie bratrů Edwina z Mercie a Morcara z Northumbrie.

Anglosasové měli zhruba 5000 mužů. Bohužel pro ně se toto vojsko z větší části skládalo z malých farmářů, rolníků a příslušníků místních milicí fyrdů, kterým veleli příslušníci velkostatkářské šlechty thegnové. Pouze asi 400 až 1000 mužů bylo profesionálními válečníky tzv. housecarly.

Vikingové měli početní převahu, odhaduje se až 10 000 mužů. Do bojů však zasáhlo přibližně 6000 mužů. Zbylí muži střežili lodě. Jejich vojsku veleli norský král Harald III. Sigurdsson a Tostig Godwinson, bratr jejich hlavního soupeře anglosaského krále Harolda II. Godwinsona. Vikingové měli výhodu nejen početní, ale i kvalitativní, neboť jejich vojsko bylo složeno ze zkušených bojovníků.